V České republice neexistuje v současné době žádný zákon nebo předpis, který by byl obecně závazný při oceňování firem. Oceňování se tak opírá především o ekonomickou teorii a některá doporučení uvedená v zahraničních oceňovacích standardech.
Oceňováním podniku ve vazbě na příslušnou kategorii hodnoty a použití konkrétního oceňovacího postupu se se do detailu zabývá vysokoškolská učebnice profesora Maříka (Mařík M. a kol., Metody oceňování podniku, 2. upravené a rozšířené vydání, Praha, Ekopress 2007). Uvedená literatura definuje hodnotu firmy jako „určitou víru v budoucnost podniku vyjádřenou v penězích“. Hodnota firmy je tedy dána očekávanými budoucími příjmy převedenými na jejich současnou hodnotu. Hodnota firmy není její objektivní vlastností, protože je založena na projekci vývoje firmy. Jedná se tedy o odhad, který má vazbu na účel ocenění a vnímání konkrétního subjektu, z jehož hlediska je určována.
Literatura (Mařík M. a kol., Metody oceňování podniku, 2. upravené a rozšířené vydání, Praha, Ekopress 2007) definuje následující kategorie hodnoty:
1. Tržní hodnota (Kolik je za firmu ochoten zaplatit běžný zájemce.)
2. Subjektivní (investiční) hodnota (Jakou má firma hodnotu z hlediska konkrétního kupujícího.)
2. Objektivizovaná hodnota (Jako hodnotu lze považovat za nespornou.)
Pojem tržní hodnoty je založen na představě, že existuje aktivní trh s firmami, což je splněno především v podmínkách USA, a k tržní hodnotě tak směřují především americké přístupy k oceňování. V evropských podmínkách méně aktivních trhů s podniky jsou ve větší míře rozvíjeny německé přístupy, které směřují k investičnímu (subjektivnímu) ocenění a při dodržení příslušných uzancí k objektivizované hodnotě, která je jakousi dolní cenovou mezí intervalu, ve kterém se může nacházet ocenění firmy. V každém případě by mělo být řečeno, z jakého podnětu ocenění vzniklo, jaká kategorie hodnoty má být určena a k jakému datu.
Postup oceňování je vždy spojen s úvahou, zda oceňovaná firma je schopna dlouhodobě přežít a vytvářet hodnotu (peněžní toky). Teprve na základě tohoto posouzení, které je výsledkem strategické a finanční analýzy, může být ve vztahu k zadání zvolena metoda ocenění nebo kombinace metod.
V zásadě existují tři okruhy oceňovacích metod:
1. Výnosové metody
2. Tržní metody
3. Majetkové ocenění
Základní výnosovou metodou oceňování je metoda diskontovaných peněžních toků (DCF). Je založena na projekci budoucích peněžních toků a jejich diskontování na současnou hodnotu.
Metoda ekonomické přidané hodnoty (EVA) je založena na pojmu ekonomického zisku, který je chápán jako čistý výnos z provozní činnosti firmy snížený o náklady kapitálu. Při použití této veličiny k ocenění firmy je technika výpočtu hodnoty firmy podobná jako u metody DCF a při správném použití dává také shodný výsledek.
Obě metody jsou hlavním východiskem pro výsledné ocenění prosperujících podniků, u kterých je možné dobře odhadnout budoucí vývoj firmy včetně projekce investic. Výsledkem ocenění bývá většinou celková hodnota investovaného kapitálu (hodnota „brutto“).
V principu odlišná od obou předchozích metod je metoda kapitalizovaných čistých výnosů. Je vhodná pro ocenění firem, u kterých je obtížné odhadnout jejich budoucí vývoj. Paušální varianta metody kapitalizovaných čistých výnosů je založena na předpokladu, že firma bude dosahovat v budoucnu alespoň takových výnosů, jako dosahovala v minulosti, a tyto výnosy bude možno udržet investicemi na úrovni odpisů. Budoucí výnosy mají charakter věčné renty, výsledkem ocenění je hodnota vlastního kapitálu očištěná o inflaci (hodnota „netto“).
U metod založených na analýze trhu mohou nastat dvě základní situace:
1. Přímé ocenění na základě dat kapitálového trhu
2. Ocenění metodou tržního porovnání
První případ ocenění na základě aktuálních cen běžně obchodovaných akcií připadá v úvahu jen pro omezený počet veřejně obchodovatelných firem.
Druhý případ předpokládá nalezení veřejně obchodovatelné firmy, jejíž cena akcií je známá a která je podobná oceňované firmě (metoda srovnatelných podniků), nebo porovnání s podobnými podniky, které byly předmětem prodeje a známe realizační cenu (metoda srovnatelných transakcí). Hledané podniky by měly být s oceňovanou firmou srovnatelné z hlediska výnosnosti a rizika. Ocenění se provádí pomocí násobitelů, které vyjadřují poměr tržní ceny ke vztahové veličině. Vztahová veličina může reflektovat různé hodnoty kapitálu nebo různé kategorie zisku.
S ohledem na malý počet veřejně obchodovatelných firem a na malý počet prodejů firem, které na českém trhu proběhly, a dále na skutečnost, že kupní cena prodaných firem nebývá zjistitelná, mají tržní metody ocenění v českých podmínkách omezený význam.
Majetková hodnota podniku je definována jako souhrn individuálně oceněných položek majetku, od kterého je odečtena suma individuálně oceněných závazků. Majetkové ocenění je u firem, které mají předpoklad trvalé existence, postaveno na principu reprodukčních cen. U firem bez dlouhodobé perspektivy toto ocenění vede k likvidační hodnotě firmy.
Zvláštním případem majetkového ocenění je účetní přístup založený na bázi historických cen. Účetní ocenění má pouze doplňkovou úlohu a může sloužit jako výchozí informace, popřípadě jako základna pro posuzování výsledného ocenění.
Obecně lze říci, že majetkové metody ocenění nezohledňují výnosový potenciál firem a dávají většinou nižší výsledky než metody výnosové nebo tržní. Z tohoto pohledu může být majetkové ocenění pouze doplňkem jiné metody, pokud není oceňována firma, která je vyloženě ztrátová.
Pro souhrnné ocenění firmy je zpravidla použito více metod, minimálně dvě. Výsledky jednotlivých metod se často liší. Pro vyvození výsledné hodnoty firmy je potřeba zvážit charakter použitých metod ocenění, situaci oceňovaného podniku a kvalitu použitých vstupních dat. Na základě tohoto posouzení pak je vhodné přiřadit každé z použitých metod určitou funkci v rámci celkového ocenění.